Text níže vznikl pro Zpravodaj krajanského spolku Beseda, který sdružuje Čechy a Slováky žijící v Belgii.
 |
| bájný jednorožec |
Končí další uplakaný červencový den. Po několika nocích strávených po různých přístřešcích v lesích si s Lucií říkáme, že zkusíme štěstí a budeme pro tuto noc hledat střechu nad hlavou. V závěru dne se levá a pravá noha pohybuje kupředu více či méně automaticky, v robotickém rytmu. Únava již otupila všechny další smysly. V hlavě běží jediná myšlenka. Najít místo na spaní. Přicházíme do vesničky. Názvy si nepamatuji a toto místo není žádnou výjimkou. Kde jinde hledat útočiště či posla dobrých zpráv než u kostela. Kostelní věž je ostatně vždy základním orientačním prvkem v místech, kterými procházím. Dřívější středobod vesnického i městského dění. Místo, kde se lidé potkávali, kde se těšili i smutnili. Máme štěstí, přestože je všední den, v sakristii se svítí. Bez váhání vstupuji po zaklepání dovnitř. Vstříc mi přichází dvě ženy. Krátce se pokusím lámanou němčinou vysvětlit naše počínání a vyslovit prosbu, že hledáme místo na přespání. Paní na sebe udiveně hledí a první reakcí je zamítavé zakroucení hlavou. Ptám se na faráře. Odpovědí mi, že mše právě skončila a on odjel do svého domu, který je v jiné obci. V tvářích přepadených žen čtu, že usilovně přemýšlí, kdo by nám mohl pomoci. Z mého telefonu zkoušíme volat starostu. Marně, žádná odpověď. Druhá z žen něco povídá a odchází. Naše znalost němčiny je pouze elementární a tak příliš nechápeme. Ovšem rozumíme, že máme počkat. Neuběhlo ani deset minut a vidíme se vracet první z žen ve společnosti další. Jsme představeni Annie, která se na nás mile usmívá a razantně gestikuluje, ať jdeme s ní. Na naše tázavé pohledy k ženám, které jsme zastihli v sakristii, se nám dostává odpovědi, že je to dobrá žena, která se o nás postará. Annie bydlí do pěti minut chůze od kostela. Otevírá vchodové dveře a než se nadějeme, sedíme u kuchyňského stolu, na který nám servíruje zásoby z jejího dnešního nákupu. Omluvně nám sděluje, že toho příliš nemá, že když nakupovala, netušila o dnešní nečekané návštěvě. Samozřejmě ji s díkem ujišťujeme, že jsme vděční i za suchý kus chleba. Zachránila nás od chladné, deštivé noci někde na zemi pod nějakým bizarním přístřeškem. Annie nemluví anglicky, a tak komunikace trochu vázne. Ale s Lucií rozumíme aspoň některým slovíčkům, proto jsme schopni si obstojně popovídat. Dozvídáme se, že naší hostitelce zemřel manžel a že neměli žádné děti. Z výzdoby na stěnách a dalších artefaktů usuzuji, že manžel byl myslivec. Nevím, zda to byl jeho koníček či profese. Horkým čajem jsme skromné večerní hody ukončili a Annie nás zavedla do patra, kde nám ukázala pokoj k přespání. Rozbalili jsme si naše „nádobíčko”, což přesněji řečeno byly karimatky, spacáky, a po vykonání těch nejnutnějších úkonů jsme zalehli ke spánku spravedlivých. Další den poutníků na cestě se blížil ke svému závěru.
To je ve zkratce popsaný jeden z mnoha momentů na cestě, pěší pouti Evropou, kterou jsem realizoval v rozmezí od 1. června do 27. listopadu roku 2014. Každé takové setkání s lidmi jako je Annie připodobňuji k setkání s andělem. Andělem, který neváhá podat pomocnou ruku cizinci a nabídnout mu kousek svého času a domova a podělit se s ním o trochu jídla. A o tom putování je. O setkávání s lidmi. Ale také o setkávání se sebou samotným.
V letech 2010 až 2012 jsem absolvoval pěší pouť z Čech do významného poutního místa v Santiagu de Compostela ve Španělsku. Cestu jsem si ještě natáhl, následně jsem došel do Říma a celou dlouhou anabázi zakončil v Jeruzalémě. Pouť, která trvala přes 31 měsíců a v které jsem ušel přes 16 000 kilometrů. Cesta mi dala mnoho poznání, životních zkušeností a zážitků. Po návratu domů jsem začal připravovat přednášku, kterou jsem do dnešního dne představil českému a slovenskému publiku více než osmdesátkrát.
Kde jsou lidské hranice? Kde jsou mé osobní limity? Tyto a další otázky se pravděpodobně staly základem pokušení a myšlenky na obejití celého světa pěšky. A tak jsem v roce 2014 vyrazil na první etapu pěšího putování kolem světa, které se může protáhnout i na dvacet let. Třeba se mi podaří pokořit hranici 100 000 km. Ovšem to jsou nezajímavá čísla, o která mi až tolik nejde. Ale často na ně padají otázky, a tak je sděluji. Podstatná je pro mne myšlenka celé cesty. Hlavním motorem je vnitřní pocit, touha něco tak neuchopitelného a těžko představitelného dokázat. Ale to by mi samo o sobě nestačilo, proto jsem hledal motiv, myšlenku čemu tento „vejšlap“ zasvětit. A tak putuji kolem světa pro mír. Neb vnitřní pokoj je pocit či emoce, kterou častokrát při putování zakouším. Takové blaho, které přichází v nejméně očekávané okamžiky. Ve chvílích, kdy to nejméně očekávám. Prostě jdu a cítím se šťastný, spokojený, celistvý či napojený v souladu se stvořitelem.
 |
| zvíře |
Projekt jsem se rozhodl rozdělit do etap. Nechtěl jsem opustit Českou republiku na 10 let a být stále na cestách. Hledám kompromis být stále v pohybu, ale zároveň cítit v pozadí kořeny. Mít místo a blízké, ke kterým se budu moci vždy vracet. V roce 2014 jsem vyrazil na první etapu, kterou jsem pojmenoval Cesta na sever. Vyrážel jsem ze Dvora Králové nad Labem, z mého domova, stejně jako v roce 2010. Pojítkem cesty jsou, krom poutních míst, hlavní města jednotlivých států. Vím, že neprojdu všechna, ale budu se snažit, abych otiskl stopy míru v co nejvíce městech. Šel jsem tedy přes Prahu a dále se vydal na západ přes Německo do Lucemburku. Díky určité mediální pozornosti se mi ozvalo několik krajanů z různých států Evropy. A přes Jiřího jsem dostal kontakt na další krajany žijící v Lucemburku, kteří se nás velmi vlídně ujali. A nakonec se podařilo operativně uspořádat přednášku o mém 16000 km vejšlapu. Šest měsíců putování o samotě mi dvakrát zpříjemnila přítelkyně Lucie. Prvně se mnou prošla celým Německem, z Chebu až do zmiňovaného Lucemburska. Celkem jsme spolu našlapali 811 km. Podruhé se připojila na pouhé dva dny při pokračování cesty z Berlína. V Lucemburku jsem též dostal kontakt na Olgu a krajanský spolek Beseda. Dalším směrem byla právě Belgie a její hlavní město Brusel. Vzpomínám na nádherné ardenské lesy na jihu, úžasnou zastávku v klášteře Orval, který je věhlasný svým pivem a sýrem místní výroby. Dostalo se mi zde vřelého přijetí a krátkého spočinutí v tichém rozjímání při účasti na ranních chválách. Areál kláštera bych se nebál nazvat architektonickým skvostem, kde hlavnímu kostelu vévodí u vstupu obrovská socha Panny Marie, která při prvním letmém pohledu může evokovat egyptskou sfingu. V dalších dnech lesů postupně ubývalo, krajina se začínala vyrovnávat a hustota zalidnění se zvyšovala. Hlavní město o sobě dávalo znát. Ale mé první kroky vedly do domu Olgy a George, kteří mě přijali s laskavostí jim vlastní. Dovolili mi spočinout na několik dnů, nabrat nové síly a Olga ještě zvládla uspořádat neformální setkání s dalšími krajany. Na Belgii vzpomínám jako na uplakané putování, kdy celý srpen byl deštivě nadprůměrný. Nejinak tomu bylo i dne, kdy jsem opouštěl zázemí domu Olgy a George a procházel jsem kolem Lví mohyly, což je památník připomínající bojiště u Waterloo, kde se odehrála jedna z nejvýznamnějších bitev 19. století. V Bruselu se mi nepodařilo nalézt žádného spojence, a tak jsem jednu noc strávil na předměstí v jednom z mnoha parků. Druhý den jsem prošel centrem města, navštívil místní katedrálu a pokračoval dál v cestě směrem na Antverpy, které se staly posledním velkým belgickým městem, kterým jsem prošel, než jsem překročil hranice do Nizozemí.
S vděčností vzpomínám na podvečerní příhodu, kdy jsem již vycházel z jedné z mnoha belgických vesnic, abych si nalezl nějaké klidné místo na spaní. Od domu, který jsem právě míjel, se ozval ženský hlas. Díky tomu, že jsem trochu rozuměl francouzsky, odpovídám na dotaz, odkud jsem. Ve chvíli, kdy jsem řekl, že přicházím pěšky z České republiky, mě žena doslova odvlekla do sousedního domu k rodičům do obýváku, aby mě představila. To místo jsem opustil až ráno po snídani. Vřelost, pohostinnost a radost ze setkání byla cítit ze všech členů rodiny. Dostal jsem na ochutnání francouzské hranolky s nějakým masem jako symbol typického belgického rychlého občerstvení. Otci mohlo být kolem 75 let. Plynule hovořil anglicky a zasvěceně hovořil o své práci pro telekomunikační společnost, která ho vysílala na různé zahraniční služební cesty a montáže. Podobná setkání ve mně vždy zanechávají nesmazatelnou stopu a radost, že zde žijí lidé, kteří nemají strach z cizinců a nebojí se otevřít svůj domov a svá srdce na pár okamžiků druhým.
 |
| Dinant, Belgie |
Při vzpomínce na putování Belgií nemohu opomenout průchod městečkem saxofonů Dinantem. Přívlastek získalo díky tomu, že se zde v roce 1814 narodil Adolphe Sax, vynálezce saxofonu. Moji pozornost ovšem více upoutalo muzeum piva Leffe. Tradice vaření piva sahá do poloviny 12. století, kdy přesně v roce 1152 bylo založeno opatství Notre Dame de Leffe a premonstrátští kanovníci zde začali jako i v jiných evropských klášterech vařit pivo. Dnešní výroba světoznámé značky Leffe již probíhá v průmyslové oblasti u Bruselu, ale Dinant si uchoval tuto vzpomínku právě díky nádhernému muzeu, které najdete v bývalém kapucínském klášteře, který je nyní přetvořen v hotel. Muzeum je stylově vybudováno v klášterní kapli. Pro milovníky piva je Maison Leffe na cestě Belgií povinnou zastávkou.
Při svém putování pro mír jsem nemohl minout nizozemský Den Haag a Palác míru, kde sídlí Mezinárodní soudní dvůr. V areálu je též mírové muzeum a před vstupem k paláci jsem ke svému překvapení narazil na Světový oheň míru (World Peace Flame), což je památník, který vznikl v roce 2002 a který byl následován několika dalšími po celém světě. Jeho posláním je dávat naději a víru v budoucnost bez válek a dalších konfliktů, které ohrožují naše další směřování.
 |
| Berlínská zeď, East Side Gallery, Německo |
V Amsterdamu jsem si udělal původně neplánovanou přestávku, neb jsem slíbil účast na svatbě přátel na Slovensku. Po návratu jsem prošel místem posledního odpočinku Jana Ámose Komenského a nabral směr na Berlín. Aniž bych to v počátku putování plánoval, podařilo se mi do Berlína přijít těsně před zahájením oslav 25. výročí pádu berlínské zdi. Atmosféra slavnostního nedělního dne 9. listopadu byla jedním slovem úžasná. Davy lidí v ulicích. Celý den jsme strávili procházením podél světelných balónů, které lemovaly přesně linii, kde zeď oddělující východní a západní Berlín stála. Oslavy vrcholily synchronizovaným vypuštěním balónů směrem k noční obloze. Zeď padla a každý z patronů jednoho ze 7000 balónů napsal vzkaz, který se vznesl k nebi. V těchto chvílích jsem pocítil obrovskou vděčnost za to, že mohu žít ve svobodné zemi, jednotné Evropě, kde hranice známe už jen z map.
Následovalo posledních 20 dnů putování. Cestu na sever jsem plánoval s tím, že se pokusím dojít do norského městečka Trondheimu, které je označováno za Compostelu severu. Z Osla vede poutní cesta svatého Olafa, která vás přivede ke katedrále Nidaros právě v zmíněném Trondheimu. Moje cesta skončila po 179 a půl dne v Kodani u sošky malé mořské víly, která je odhadem 4 km z centra města. Byl konec listopadu a já splnil svůj závazek 6měsíčního putování.
Byla to dlouhá a dobrá cesta. Děkuji všem dobrým duším, které jsem měl možnost krátce potkat a poznat. Cesta nekončí, a tak putujte se mnou.
Petr Hirsch
