Aktuální stát Celkem kilometrů Směr putování Aktuální pozice
6 965 km (stav k 11.11.2015) otevřít mapu

Adventní putování Šaštín - Velehrad

V předvánočním čase Vás srdečně zvu na adventní putování po Evropské kulturní stezce Cyrila a Metoděje a to ze Šaštína na Velehrad. Podrobnosti o trase naleznete zde: http://www.cyril-methodius.eu/25004-sastin-velehrad.

Celkem nás čeká cca 110 km putování, které jsou rozloženy do 4 dnů s tím, že v Šaštíně se budeme scházet již ve čtvrtek 30.11. a pro zájemce je zajištěno i přenocování na Velehradu, z pondělí na úterý do 5.12.

Přihlášku prosím zaslat do pondělí 27.11. na adresu: upoutnika@gmail.com. V přihlášce prosím uveďte v kterých místech chcete zajistit ubytování a snídani.

Zde je detailnější rozpis celého putování.

čtvrtek 30.11
  • sraz v Šaštíně v odpoledních hodinách
  • ubytování v bývalém chlapeckém internátě, součást kláštera - https://mapy.cz/s/2dpVf, prostory jsou vytápěné, nutný ovšem vlastní spacák, k dispozici rychlovarná konvice a hrnečky třeba na čaj
  • pro zájemce večer od 17 modlitba růžence, od 18 hodin bohoslužba
  • večeře možná v nedalekém hotelu u jezera - https://mapy.cz/s/2dpZB, obchod též nedaleko baziliky
  • cena ubytování 5 EUR / noc, snídaně v pátek 1,6 EUR

pátek 1.12.
Trasa pátek 1.12.: oficiální je tato: https://mapy.cz/s/2dq0X - 28 km , ale navrhuji si ji zkrátit na první den: https://mapy.cz/s/2dq1J - 20 km.
  • ranní bohoslužba v pátek 1.12. od 7 hodin, po skončení požehnání poutníkům, snídaně v cca 7:45 a poté start putování - cca v 8.30 hodin
  • nocování v penzionu Luna - https://mapy.cz/s/2dtEb, cena 8 EUR / osoba, snídaně 3 EURa

sobota 2.12.
Trasa sobota: https://mapy.cz/s/2dtHj, 27 km.
  • nocování v Petrově, turistická ubytovna, Petrov 114, http://sklepypetrov.webnode.cz/ubytovani/, cena 250 Kč osoba / noc
  • snad nám bude zpřístupněn kostel sv. Václava, který byl vysvěcen v roce 2000

neděle 3.12. 
Trasa neděle: https://mapy.cz/s/2dtKH, 26 km.

pondělí 4.12.
Trasa pondělí: https://mapy.cz/s/2dtTH, 27 km.
  • 6:30 začíná rorátní adventní mše, po skončení společná snídaně s dětmi v pastoračním domě
  • kolem 8 hodiny vyrazíme na závěrečný den putování
  • nocování na Velehradě, 2 možnosti, karimatka a spacák za 80 Kč / noc nebo 250 Kč za postel v dvoulůžkovém pokoji (prosím nahlaste, kterou variantu upřednostňujete)

Těším se na společně prožitý čas prvního adventního víkendu.

Petr

Houpačka je dole vždycky jen jednou, ale nahoře dvakrát!

29. 6. 2017 – 16. 7. 2017

2. etapa putování po svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela

Český Krumlov – St. Johann in Tirol (cca 350 km)

Český Krumlov – Vřesná u Frymburku – Rohrbach – Putzleinsdorf – Untergriesbach – Passau – Obernberg – Maria Schmolln – Gebertsham – Viehhausen – Salzburg – Grossgmain – Unken – Waidring – St. Johann in Tirol
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V druhé polovině června – po intenzivních měsících práce v rámci Česko-německého kulturního jara a oslav 20 let trvání organizace, v níž působím –, uzrála ve mně myšlenka připojit se k druhé etapě putování po svatojakubské cestě. Rozhodnutí to bylo – s ohledem na běžnou délku mých rozhodovacích procesů – podivuhodně rychlé a smělé, zároveň však důkladné v tom smyslu, že jsem byla otevřená novým zkušenostem a prožitkům. Nepřeháním, když řeknu, že jsem je dychtivě očekávala.

Gábina, Romana, Jarmila, Lenka, Michal, Petr (zleva) - celá
poutnická skupinka  před Matsee. Foto: Petr Hirsch
Ubytování nebylo do detailu naplánované (jako tomu bylo předchozí rok), trasa se měnila každým dnem, věděli jsme pouze, že začínáme v Českém Krumlově a že se pokusíme dojít do Innsbrucku. Pro mě a můj plánovací naturel věc nevídaná, nadto obohacená vědomím, že vyrážím na cestu s lidmi, které jsem buď neznala, či které jsem znala jen od vidění, a tak se do hlavy vkrádala myšlenka, jak si ve skupině sedneme a jak to naši pouť ovlivní... A jaká byla naše cesta?
Před odjezdem z Plzně to jeden kamarád glosoval slovy: „Bude to tedy pouť v doslovném smyslu formativní.“ A byla! :)

Počáteční obavy se rychle rozplynuly. Během několika dní jsem se ve skupině, která se už navzájem znala, cítila jako doma, přijatá beze zbytku i se svými nedostatky a stinnými stránkami. Moudré a usměvavé dámy Jarmilka a Gabča, laskavá a rozjuchaná Romča, empatický gentleman Michal a starostlivý průvodce Petr vytvořili dohromady pestrou směs, z níž během cesty vzešly zásadní myšlenky, prožitky a zkušenosti. Rozmanitost věková, zájmová i pracovní významně přispěla k vzájemnému respektu, trpělivosti a laskavosti, i vůči sobě samým. Podivuhodné na tom bylo, jak osobní, až intimní rozhovory se ve skupině odvíjely, a to i s lidmi, které jsme na cestě „náhodou“ potkali a s nimiž jsme mohli sdílet příběhy o radosti i bolesti, o nemoci i uzdravení, příběhy dodávající povzbuzení a naději, díky nimž jsme objevovali jiný pohled na svět a zároveň pocit vzájemné blízkosti, toho prapůvodu lidskosti vůbec.


V paměti mi utkvělo například srdečné pozvání na připravované divadelní představení (a velká čokoláda) v Putzleinsdorfu; poukázky na večeři v pizzerii v Untergriesbachu od tamního faráře (s dodatkem, jestli nám nemá skočit pro pivo); společné hledání možností ubytování v Lämmersdorfu, do nějž bodrý mladík zapojil svou tetu, jejího manžela, známého na obci a se spikleneckým úsměvem i opuštěný dům na dohled od nás; nabídka odvozu z restaurace ve Viehhausenu kvůli dešti (kterou jsme s díky odmítli); pravidelné doplňování vody, té drahocenné tekutiny, jejíž cenu jsme v běžném životě možná již zapomněli vnímat; či „jen“ laskavý úsměv a přání šťastné cesty... Podobných setkání byl bezpočet. A byla to právě tato setkání, která mě znovu a znovu usvědčovala v tom, že dobrý člověk ještě žije. Ve zmíněném Viehhausenu nás statkář přijal ve svém domě a nabídl nám, že můžeme přespat v kravíně. Na Facebooku se záhy objevil komentář s otázkou, není-li to nedůstojné, a připomínkou, zda tím neutrpí pověst Čechů v zahraničí. Zkušenost poutníka, který má za sebou několik dní cesty v těžkém vedru a znaven hledá útočiště před hrozící bouřkou, je však taková, že noc strávená na statku v rozestavěné budově nového kravína byla jedním z nejsilnějších zážitků, které jej na cestě potkaly. Společnost mu vedle bubnování deště do střechy dělalo jemné bučení krav a cinkání řetězů, jež jej slastně ukolébaly až ke spokojenému spánku. A snad jsme i Česko dobře reprezentovali: Mluvíce německy (a anglicky) snažili jsme se na cestě využít každé chvilky k přátelským rozhovorům, v nichž jsme hledali ne rozdílnost a nesoulad, ale to, co máme společné, co nás spojuje. Ať už to byla víra, nebo dobré jídlo.

Sice to není čtyřlístek, ale štěstí nám na cestě zajisté přinášel. Foto: Petr Hirsch
A když už jsem u dobrého jídla, uvědomila jsem si, že chutě se během cesty podivuhodně tříbí; zdá se, že omezí-li se člověk na prosté fungování svého těla jemu nejpřirozenějším způsobem, tedy chůzí, vnímá i vodu, kterou pije, a jídlo, kterým se krmí, plněji a barvitěji. Jak pravil jeden moudrý muž: Cesta není jen o askezi. Je stejnou a možná ještě větší měrou i o radosti. Stejně jako by to mělo být v životě :) Nezapomenutelná byla zejména maková zmrzlina s třešněmi a amarettem v Pasově, třešňový štrúdl ve Vornbachu, vepřo knedlo zelo v Salcburku či Petrův domácí mazanec na začátku cesty a jeho proslulá míchaná vajíčka se slaninou ve Waidringu!

Loretánská kaple v Thyrnau. Foto: Lenka Pučalíková
Radost a barvitost přinášela také krajina, která se během pouti od základů proměnila a dávala tak naší cestě vždy jiný rozměr. Ať už to byla krajina jihočeského pohraničí, u níž mě napadlo, jak by zdejší kraj asi vypadal, jak by původní obce vzkvétaly a jak by tu lidé dnes žili, nebýt čtyřicetiletého období, které zde zaselo strach a nedůvěru. Či mohutný proud Innu, divoká soutěska Aschauerklamm, v níž se vařily a burácely vody z hor, majestátní horský masív obklopující jako neproniknutelná hradba pevnost Hohensalzburg či kukuřicová a maková pole, z nichž se poznenáhlu na obzoru zdvihá další kostelní věž. Krajina rozkvetlá žlutými náprstníky; fialovými chrpami a bodláky v obilí; červeným vlčím mákem a lesními jahodami půvabně vrostlými mezi schody vedoucími k poutnímu kostelu Maria Plain nad Salcburkem, po jejichž plodech poutník znaven stoupáním lačně hledí, ale jen s obavami se k nim sklání, neboť pochybuje, zda jej tělo donese až na vrchol... Samostatnou kapitolou jsou pak balkony statků skryté v záplavě muškátů a petúnií nejrozmanitějších barev. I každý hrob je malou zahrádkou, v níž to hučí a bzučí.

Že to na hřbitovech v Rakousku a Bavorsku „žije“ – jakkoli paradoxně a rouhavě to může znít –, jsme mohli poznat v Pfarrkirchenu, kde se konal pohřeb. Byl vypraven s veškerou parádou a účastnila se ho celá obec. Po zádušní mši průvod pozůstalých v čele s farářem obešel kostel kolem dokola a u hrobu se nahlas pomodlilo celé společenství. Důstojný ráz dodávala ceremonii dechová kapela. Dojemný a silný zážitek...

Kostelík Maria Hilf v Schneizlreuth.
Foto: Lenka Pučalíková
Je-li řeč o kostelu a víře, fascinovali mě rakouští kněží, které jsem v mnoha případech poznala jako skvělé řečníky, již srozumitelným a laikům blízkým jazykem mluvili o věcech abstraktních i hořce aktuálních, kteří se nebáli poukázat na problémy dnešní doby, aniž by to znamenalo pusté moralizování; jejich apely byly břitké a nepohodlné, obracející se i na to „jiné“ Rakousko, děsivě stísněné, o němž a pro nějž psali Thomas Bernhard a Elfriede Jelinek. Ve svých kázáních se pokoušeli probudit v člověku to nejlepší, smysl pro spravedlnost a etické jednání, zároveň však povzbuzovali věřící k radosti a šli jim v tom sami příkladem.

Vrcholem cesty tak pro mě byla – a možná nejen pro mě – nedělní mše v kostele v Mattsee:
Nutno podotknout, že jsem člověk racionální a víru hledám rozumovou, logickou cestou. O to intenzivnější zážitek to však pro mě byl, který v těle a duši probudil dosud nepoznané vnitřní chvění a radost z kolektivního splynutí během zpěvu a společné modlitby. Prostřednictvím kněze – od pohledu vlídného, laskavého a radostného člověka – se propojilo božské a lidské a člověk (hledající) se poddal tomu okamžiku, kdy z tělesného bytí vytryskl doposud nepoznaný pocit živé a žité spirituality... V Mattsee jsem nahlédla sílu společenství a – jakkoli to může znít paradoxně – sílu pokory: Když tělo poprvé (a bez sebemenšího zaváhání) pokleklo, byl to jen přirozený pohyb, jemuž nevelela hlava, ale srdce. V běžném životě tolik přetěžované a protěžované ratio uvolnilo na cestě prostor pro emoce.
Andělé na cestě.
Foto: Gabriela Jandová
Čím to, že prožitek víry je pro mě v zahraničí možný a potřebný? Čím to, že mi německý jazyk zní v kázání, při modlitbě i zpěvu přirozeněji a melodičtěji? Od čeho se člověk v cizím prostředí odpoutává, co jej doma svazuje? Jako by se duše sevřená v útrobách těla, jež je jí příliš těsné, po dlouhé době nadechla, jako by se provazy, které ji poutají, zpřetrhaly, a ona se cítila svobodná a mocná povznést se nad úroveň všednosti. Požehnání.
A následné uvolnění, vydechnutí, pocit nekončící radosti, která v člověku bublá, klokotá a záhy vyvěrá v proudu smíchu a bláznivého pocitu štěstí, který se v Pasově přetaví v rozpustilé skotačení a v baru v Salzburgu do víru tance. Nezbývá než doufat a usilovat o to, aby toto naladění vydrželo co nejdéle, aby si člověk zvnitřnil radost ze života a laskavost vůči ostatním i sobě samému.

Foto: Lenka Pučalíková
Co mi letošní pouť dala a vzala? Vzala mi obavu. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně ani nejsem schopná říct, jakou obavu a z čeho. Z toho, že nebudu mít kde spát? Z toho, že nevím, kudy půjdu? Ale kdeže! Vždyť na tom nakonec vůbec nesejde. Stačí vykročit a důvěřovat. A pak se dějí věci! Naučila mě větší otevřenosti, spontánnosti, přirozenosti. Probudila ve mně touhu být velkorysá a přijímat cizí lidi ve vlastním domě s prostou větou „u nás je vždycky otevřeno“. Dala mi pravidelnost a víru, že – slovy faráře z Mattsee – „houpačka je dole vždycky jen jednou, ale nahoře dvakrát!“
Tři Grácie aneb na konci poutě v St. Johann in Tirol.
Foto: Petr Hirsch
V cíli letošní cesty – v St. Johann in Tirol – nás po náročném deštivém a studeném dnu přivítalo slunce. Svítilo ostře přímo proti nám, dralo se skrz husté bílé mraky, silnice do města vypadala jako sluneční lázeň a celá scenérie byla velkolepým divadlem. Tam jsem si uvědomila, že podobné kulisy na nás čekají i příští rok, kdy budeme putovat Severním Tyrolskem a Vorarlberskem. Už teď se na to bláznivě těším! Buen camino!


Lenka Pučalíková

7. srpna 2017

Oblíbené příspěvky